Ozbrojená pěst dělnické třídy budovaná Komunistickou stranou Československa již od konce války.
V červnu 1945 byly na ochranu výrobních podniků
zřízeny ozbrojené závodní stráže, které
podléhaly Ústřední radě odborů –
ÚRO. V roce 1946 byly tyto stráže
převedeny pod ministerstvo vnitra a 20. února 1948 byly rozhodnutím
Gottwalda přeměněny na „pohotovostní
oddíly“ připravené zasahovat i mimo své podniky a v zájmu KSČ.
Následující den – 21. února – byly tyto oddíly přeměněny na Lidové
(Dělnické) milice a 25. února jim ke
zděšení veřejnosti i zahraničních médií bylo jen v Praze vydáno 6
000 pušek.
V průběhu vlastního únorového vítězství pracujícího lidu byly Lidové (Dělnické) milice velmi aktivní, sloužily k manifestaci síly a tím i k zastrašování všech „nepřátel socialismu“. Vrchním velitelem Lidových milicí byl předseda a později první/generální tajemník KSČ. Vlastně až do konce existence reálného socialismu se jednalo o neústavní, avšak silnou polovojenskou ozbrojenou organizaci, která velmi viditelně vystupovala všude tam, kde bylo třeba poskytnout ideologickou podporu, ukázat tvrdou pěst režimu a zastrašit nepřátele socialismu. Původní název Dělnické milice začal názvu Lidové milice ustupovat po jeho oficiálním zavedení v březnu 1948. Od roku 1949 byl pak název Lidové milice používán prakticky výlučně.
Nejtemnější částí historie Lidových milicí je jejich účast na potlačování demonstrací k prvnímu výročí invaze v srpnu 1969. Při těchto akcích zastřelili příslušníci LM nejméně tři z pěti mladých lidí, kteří přišli při demonstracích o život. Ani jedna z těchto vražd nebyla vyšetřena a nikdo za ně nebyl potrestán.
Členství v LM bylo, podobně jako v řadě jiných organizací, často dobrovolně povinné, dané stranickým příkazem. Velká část milicionářů však samozřejmě patřila mezi kované. Pomoc Lidových (Dělnických) milicí při zajišťování podpory lidu v únoru 1948 je zachycena na fotografii.
(foto: ČTK)