Socialistický obchod

Označení maloobchodní a velkoobchodní sítě v reálném socialismu.

Samostatné obchody neexistovaly. Každý obchod byl zařazen do sítě některého národního podniku, který se zabýval distribucí určitého typu zboží. Tyto podniky byly většinou organizovány „na územním  principu“. Např. národní podniky Drogerie Praha, Drogerie Středočeský kraj, Drobné zboží Středočeský kraj nebo „lidové spotřební družstvo“ Jednota Benešov, Jednota České Budějovice a další, které zajišťovaly zásobování a logistiku, nábor pracovníků, celou administrativu, financování, nákup a dodávky zboží, socialistickou reklamu, organizovaly prodavače v ROH, KSČ atd.

V socialistickém obchodě se prodávalo za centrálně stanovované pevné maloobchodní ceny. Distribuční podnik zboží nakupoval za ceny velkoobchodní, též centrálně stanovené. Rozdíl mezi maloobchodní cenou (MOC) a velkoobchodní cenou (VOC) bylo „obchodní rozpětí“, ze kterého distribuční podnik hradil své náklady. Prodejna zaměstnávala vedoucí prodejen a prodavače, kteří dostávali od distribučního podniku pevně stanovený tabulkový plat a od šedesátých let také zpravidla určitou malou odměnu vázanou na velikost obratu. (foto: Lubomír Kotek)

Práce prodavačů v socialismu byla často frustrující, protože mnoho druhů zboží bylo nedostatkových, a tak bylo třeba lidem, kteří jej sháněli, stále odpovídat, ať se „ptají později“ a že „nevědí, kdy žádané zboží přijde“. Vzhledem k celkovému a trvalému nedostatku zboží mohli být ale prodavači k zákazníkům i nepříjemní a pracovat v obchodě s nějakým nedostatkovým zbožím znamenalo příležitost vytvořit si známé nebo získat všimné či úplatek (v závislosti na charakteru a ceně zboží).